František Vladimír Lorenc

Lorenz

Je možné, aby se člověk za svůj jediný život naučil 80 až 104 cizích řečí a různých nářečí?

Víte, že se takový člověk narodil v naší zemi a v mládí žil poblíž města Čáslav a že jeho rodný domek ještě existuje ?

Víte, že v Brazilii je tento člověk uctíván jako největší jazykovědec na světě a který tam jako první začal rozšiřovat mezinárodní jazyk esperanto?

Víte, že první učebnici esperanta pro Čechy tento pozdější genius vydal svým nákladem v r.1890 u tiskaře Františka Hoblíka v Pardubicích? Dosud tato učebnice patří mezi největší esperantské poklady.

Chcete-li se více dozvědět o jeho studiu, životě a spisech, které sepsal nebo přeložil, čtěte dál:

František Vladimír Lorenc, známý ve světě pod jménem Francisco Valdomiro Lorenz, (FVL) se narodil 24.12.1872 v rodině mlynářského dělníka v české obci u města Čáslav, ve Zbyslavi. Naučil se číst a psát už v pěti letech. Hoch začal chodit do školy v obci Trojovice a později absolvoval čtyři třídy ve Zbýšově a ve svých deseti letech chodil denně pěšky mnoho kilometrů do měšťanské školy v Čáslavi. Během svého „denního pochodování“ se učil jazyky. Potom přešel přímo do druhé třídy gymnazia v Čáslavi, kde absolvoval čtyři třídy. Pátou a šestou třídu gymnazia absolvoval v Kolíně. Při gymnazijní zkoušce v Kolíně prokázal znalosti všech slovanských jazyků, dále řeckého, latinského a překládal z čínského jazyka. Kvůli svému potěšení, aby mohl číst „Kázání na Hoře“, studoval původní aramejský jazyk, kterým mluvil Ježíš Kristus. Potom ještě studoval cikánský jazyk a překládal z hebrejštiny.

Dalších studií se musel vzdát kvůli hrozbě tuberkulozy a hladu, byl často nemocen, ale stále se dychtivě učil. Musel získávat peníze na chleba domácím vyučováním studentů. Ale když ještě bydlel v Kolíně a trochu si vydělal přispíváním do časopisů, stal se žurnalistou. Pak začal bydlet jako podnájemník u svého známého v Praze. V jednom z dopisů se přiznával, že honoráře za přispívání do tehdejších levicových mládežnických časopisů a za soukromé vyučování, mu nestačilo na pokrytí životních potřeb a často musel hladovět.

V r.1889, když mu bylo 17 let, byl již filozofem a znal mnoho moderních i starobylých jazyků. Jako 18tiletý žurnalista přispíval do studentských časopisů, kde prokázal svoji schopnost i jako básník romantických až mystických veršů.

František docházel v Praze do klubovny U Pštrosů, kde se konaly dělnické mládežnické schůzky. V kulturním kroužku,  který vedli studenti, Lorenc učil jeden z projektů umělého jazyka Volapük, ale hned, když se dozvěděl o dalším projektu mezinárodního jazyka esperanto, začal se o něj zajímat. Nadšeně se učil, zároveň vyučoval zájemce a v krátké době byl tak schopný, že sepsal a svým nákladem vydal „První učebnici esperanta pro Čechy“.

V časopise „Revoluce práce“ dr. Fr. Soukup, pozdější senátor soc.dem. strany napsal, že esperanto v letech 1890 bylo jako „Omladina“ pronásledováno Vídeňskou vládou. Lorenc se stal neoficiálním redaktorem časopisu Omladina a pro své konflikty s funkcionáři v Praze, se redakce musela přestěhovat do Kladna v r. 1892. Tam se stal oficielním redaktorem. V Kladně však dlouho nezůstal, a přestěhoval se do ML.Boleslavi, kde FVL začal vydávat revui Pokrok, což je orgán pokrokové mládeže. Lorenc s mládeží inklinoval k anarchismu a proto byl ze svého postu redaktora vyhozen, ačkoliv ještě publikoval v dalších třech časopisech. Krom toho několikrát pochodoval v protestních demonstracích.

18. 6. 1893 – během jedné demonstrace, byl Lorenc uvězněn, devět týdnů vyslýchaný ve věznici a odsouzen k desetidennímu žaláři mezi zločince. Nakonec se uskutečnil uměle vykonstruovaný proces proti Omladině, proti imperialistickému spiknutí v r. 1893. Mezi vyslýchanými byl také mladý básník Stanislav Kostka Neuman, který žil v r. 1875-1947, pozdější zakladatel a člen výboru esperantského klubu v Praze, zal. 1902. Lorenc obdržel povolávací rozkaz k tříleté vojenské službě.

Velká náhoda pomohla Františkovi, když jedna česká řemeslnická skupina byla připravena vycestovat do Brazilie, kterou platil brazilský stát, aby tam byla založena pracovní kolonie. Náš mladík dostal osobní doklady od mladého řemeslníka, který v poslední chvilce se rozhodl zůstat u své milenky. A tak FVL. skrytě opustil navždy svou rodnou zem, protože se mu zprotivila vojenská diktatura. Proklínal Rakousko-Uherskou říši a odjel z Hamburku lodí 13. září 1893. Z Lisabonu poslal pohlednici rodičům se vzkazem: Byl jsem určen k cestě za moře. Nic jiného, aby nezpůsobil oficielní obtíže rodičům. A už se nikdy neviděli.

V Brazilii:

9. 10. 1893 se FVL. se svojí skupinou vylodil v Rio de Janeiro. Tenkrát v Brazilii byla revoluce a plány české skupiny se rozpadly. Všichni se rozešli a snažili se každý sám uživit. První roky v Brazilii byly pro Lorence těžké jak pro vyhnance. Pracoval u zedníků, jako lodní nakladač, horník, kde ztratil svůj veškerý majetek, pracoval též v obchodě se sušeným masem, jako zemědělský dělník, pošťák a i jako učitel. Marně čekal na vládní transport do kolonie; Lorenc s kamarádem Tišlerem se dostal s velkým utrpením do vesnice Sao Feliciano v r. 1894. Tam si postavili chatu z hlíny a Lorencovi se podařilo dostat pozemek 250×1000 m na 5 roků v části obce Linha Apolinario. Musel kácet v lese stromy s pomocí německých, polských, brazilských a lotyšských sousedů.

Později se přestěhoval do Porte Alegre, hl. město státu Rio Grande do Sul. Zde dostal zaměstnání a stal se překladatelem a kontrolorem v organizaci, která se starala o emigranty. Aby mohl tento obor vykonávat, musel se podrobit veřejné zkoušce, v které prokázal své znalosti ze 12 jazyků. Stal se vládním interpretistou i v českém jazyku. Po 6 měsících však přece jen musel opustit své zaměstnání pro plicní onemocnění. Rozhodl se v  r. 1894 přestěhovat znovu na venkov do Sao Feliciano, kde žil jednoduchým životem.

V r.1896 postavil chatu z hlíny a slámy, která mu sloužila jako jeho soukromá škola. Tam vyučoval jazyky: portugalsky, německy a polsky pro děti osadníků. Ráno vyučoval, odpoledne obdělával pozemek své parcely v Linha Apolinario.

F. V. Lorenc se oženil se 17tiletou dívkou z Pruska Idou Kreševskou, která mu byla vzornou manželkou.V r. 1898 se stal otcem prvního syna Emila, který však brzy zemřel. .

Lorenc byl velmi vyhledáván také jako lidový léčitel, který studoval též magnetismus, sugesci, homeopatii a lékařské byliny. Také se zabýval okultismem, spiritismem, lingvistikou a esperantem.V roce 1912 obdržel i licenci jako praktický lékař, byl velmi úspěšný, ale málo vydělával.(V r. 1933, když stát zrušil licence, Lorenc léčil bezplatně.)

Skutečný učitel:

V květnu 1903 byl Lorenc určen (tajemníkem pro vnitřní záležitosti) zatímně vyučovat chlapeckou devátou třídu v kolonii Sankta Feliciano a tak jeho soukromá škola se stala státní a on byl jmenován skutečným učitelem v r. 1906.

V r. 1929 byl FVL znovu zkoušen z matematiky a obdivován ze svých znalostí. Při státních zkouškách z cizích jazyků udivoval přítomné. Ani latinský, řecký, arabský, francouzský a další jazyky mu nikdy nedělaly problémy. Zkoušející doktor Cardoso se zájmem se ho ptal, zda mluví ještě nějakým dalším jazykem. Lorenc odpověděl, že ano, že ještě padesáti dvěma a pokouší se zdokonalit v jazycích maajů, aztéků a jazyků severní Ameriky. Dr. Cardoso se ještě zeptal, zda Lorenc mluví i japonsky. Když přisvědčil, doktor přivedl Japonce a po krátké konverzaci Japonec doktora informoval, že Lorenc opravdu mluví japonsky a dokonce poznal, že Japonec nemluví nářečím tokijským, ale jokohamským. V ten okamžik se stalo něco, co velmi ohromilo přítomné. Doktor Cardoso vstal a nahlas řekl. „Dámy a pánové, prosím, povstaňte!“ Šel k Lorencovi a řekl: „Mistře, zaujměte místo, které já neprávem okupuji. To místo náleží Vám“. Následoval bouřlivý potlesk.

Avšak Lorenc požádal o povolení vrátit se do své školy, kde ho chlapci již očekávali. Měli ho rádi, protože uplatňoval výuku podle Komenského „škola hrou“.

V r. 1930 se stal ředitelem, kde pracoval až do r. 1942, kdy odešel do důchodu.

V r. 1931 byl FVL pozván dr. Fr. Soukupem, předsedou Senátu, aby se vrátil do své rodné země, ale FVL odmítl.

V letech 1936-37, kdy konečně Lorenc našel vydavatele, začal se aktivně věnovat esperantské literatuře.

Lorencova rodina.

Lorenc měl s první manželkou Idou 13 vlastních dětí a 13 jich adoptoval, z nichž polovina bydlela u svého adoptivního otce a druzí přicházeli jen na návštěvu, nebo se najíst.V r. 1934 se stal dědečkem. V r. 1944 zemřela jeho manželka Ida. V listopadu 1948 se znovu oženil s vdovou Františkou Schumannovou a žili spolu spokojeně, ale skromně. Proto nemohl navštěvovat světové esperantské kongresy, které se pořádají každoročně v jiné zemi.

Manželé žili spolu v Dom Feliciano až do roku 1952, potom v malém domku v Porto Alegre, ulice Felicissimo de Azevedo č. 420, část Higienópoli. Tam 24. května 1957 František Vladimír Lorenc, člověk, který měl tak neobyčejný život, zemřel.. Lorenc byl člověk, který rád rozdával, nečekal odměnu

Studie dalších jazyků a literatura:

V r .1937 FVL dělal srovnávací studie Evangelia v různých jazycích a stanovil gramatická pravidla ve 24 jazycích, také v aztéckém, maajském, kokčikelském, zapotekém. 16. paragraf Evangelia sv. Johana přeložil do sta jazyků a publikoval v 70 jazycích. Jméno DIO (Bůh) vyjádřil ve 365 jazycích po jednom na každý den. Naši českou hymnu „Kde domov můj“ přeložil do esperanta právě Lorenc. Teprve druhý překlad zajistil univerzitní profesor Miloš Lukáš z Hradce Králové.

Málo lidí je informováno, že před esperantem bylo vytvořeno víc jak 200 projektů pro umělý mezinárodní jazyk. Většinu jich jako např. Volapük, Ido, Mundial, Occidental, Modrý jazyk, Nov-esperanto a další, měl Lorenc prostudované, ale nakonec se vrátil k esperantu jako k nejlepšímu řešení mezinárodního jazyka, uznávaje jeho vynikajícího tvůrce, Doktora Ludvíka Lazara Zamenhofa.

V r. 1941 vydal knížku „Diverskolora bukedeto“ (Různobarevná kytička), kde jsou básně přeloženy ze 40 jazyků, z češtiny do portugalštiny přeložil známé české dílo Jana Amose Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“. Mezi vynikající díla patří též jeho překlad z indického eposu Bhagavada Gity do esperanta, další svazky básní se jmenují „Hlasy básníků z duchovního světa“, „Vize budoucnosti“ a posledním dílem FVL byla „Brazilská básnická antologie“.

FVL sepsal 85 svazků původních prací a překladů, jejichž tituly jsou známé; 33 rukopisů zůstalo nevydáno. V tomto pojednání není možno vypisovat všechna jeho díla, jen podle Lorencova syna, profesora Waldomira Lorenze vidíme neobyčejný rozsah zájmu u FVL, jeho obdivuhodný jazykový talent, schopnosti a znalosti.

Ve světě byl nazván největším jazykovým geniem, neboť nikdo do té doby nevěděl o žádném člověku, který by znal víc než sto jazyků a dialektů.

A tak skromný Čech František Vladimír Lorenc, o kterém se mnoho neví v jeho rodné vlasti, proslavil se na celém světě a je uznáván jako první esperantista Brazilie, jako první esperantista v České republice a první autor esperantské učebnice pro Čechy.

Z mnoha esperantských pramenů přeložila Jarmila Rýznarová.

V Pardubicích, v srpnu 2008.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Článek je sestaven z různých pramenů, nejvíce jsem čerpala od pana Jaroslava Maříka z Prahy, který si dlouhá léta dopisoval s Waldomirem, synem FVL a od prof. Vlastimila Novobilského z Ústí nad Labem.

Seznam Lorencových prací není přeložen do češtiny, ani nevím, jak se do češtiny přeloží to množství indiánských jazyků s dialekty. Tento překlad jsem značně zkrátila z původních 23 stránek.

Jarmila Rýznarová

V Pardubicích 6. srpna 2008

P.S. Seznam Lorencových děl a překladů je na internetu:

http://eo.wikipedia.org/wiki/Francisko_Valdomiro_Lorenz

je tam i kresba, když byl mladý hoch, i fotka ve svém stáří.

Též se o něm najde v češtině: čeští esperantisté, podle abecedy,

narození v r. 1872.