Josef Vaněček

byl český esperantista, zakladatel, předseda a čestný předseda Svazu zdravotně postižených esperantistů. Narodil se 7. ledna 1923 v Děvíně u Bratislavy, zemřel 8. ledna 1998 v Pardubicích.

Po základní škole v Trnavě absolvoval reálné gymnázium v Brně, kurz elektrotechniky na technické fakultě v Brně. Hned po druhé světové válce vstoupil do armády. Po absolutoriu na vojenské důstojnické škole se stal důstojníkem a kariéru ukonči

l jako plukovník. Po svatbě v roce 1950 jeho žena porodila děti Josefa, Jana a Evu o které se oba pečlivě starali. Bohužel v roce 1967 jeho žena zemřela. Bylo však nutné dále pečovat o děti, proto se znovu oženil. Jeho život však již nebyl spokojený. Po dospělosti se děti odstěhovaly a založily vlastní rodiny.

Protože v roce 1961 Josef Vaněček utrpěl vážné zranění nohy po motocyklové nehodě, jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. Musel absolvovat deset operací. Po nevhodném léčení náhle, ve dvou dnech, ještě v nemocnici úplně ohluchl. Když se vrátil z nemocnice, jeho žena odmítala žít s „mrzákem“. Přestože dostavěl nový dům, všechno opustil a přestěhoval se k dětem, u kterých střídavě žil.

Ne každý si umí představit tragedii, kdy člověk, jehož smysly normálně fungují, je náhle obklopen totálním tichem. Vidí, že lidé mu něco říkají, on se na něco ptá a on nic neslyší, nikomu nerozumí. Josef Vaněček však nebyl zvyklý rezignovat, učil se řešit problémy, bojoval proti nepřízni života, nacházel síly k překonání všech překážek.

Začal se učit esperanto písemnou metodou a v esperantu našel nový smysl života. Jeho korespondenční učitel MUDr. Josef Hradil poznal jeho talent, který umožnil zvládnout v krátké době učební látku a zároveň mu vnukl myšlenku pomáhat stejně postiženým spoluobčanům. V roce 1985, během léčebného pobytu v lázních Hrabyně Vaněček založil spolu s dvaceti zájemci Esperantskou skupinu, která se později stala základem sekce invalidů v rámci ČES. Během dalších pěti let sekce dosáhla 800 členů. V tu dobu se přestěhoval ke své žákyni Janě Malínské do města Slaný. Bohužel i tato žena mu zemřela v roce 1991. Díky neobyčejnému úsilí Josefa Vaněčka se v roce 1992 ustavil samostatný Svaz zdravotně postižených esperantistů (AEH), kterou uznal i UEA jako samostatný odborný svaz. Podařilo se mu uspořádat tři svazové kongresy, instalovat pamětní desku L.L.Zamenhofovi ve Františkových Lázních. Pravidelně vydávat měsíčník INFORMILO a čtvrtletník ANTAUEN, sestavit učební texty, obrázkové slovníčky aj. V posledních čtyřech letech mu byla blízkou spolupracovnicí přítelkyně a později manželka Jarmila Rýznarová.